Jaká byla vaše cesta ke křečíkům?
Od mala jsem byla velký zvířátkomil. Ani jsem je nemusela vlastnit, stačila mi fascinace tím světem. Později jsem si, ani nevím proč, vybrala potkana (zřejmě inspirace z knihy Čaroděj Zeměmoří, kde se nachází tvor s podobnými vlastnostmi). Děsně moc jsem toužila chodit s potkánkem okolo krku a mít svýho věrnýho kámoše. Ale mamka se hrozně potkanů bála kvůli jejich ocasům. Nakonec mi pomohla teta, která mi chytře poradila, že si mám nejdřív pořídit křečíka, aby máma viděla, že se umím o zvíře postarat a pak mi třeba povolí i potkánka. No a já měla ráda jakékoli tvory, takže se tak stalo. "Natajno" s pomocí tety jsem domů donesla džungaračku Miky (agouti). Stala se mojí neodlučitelnou kámoškou a byla stále všude se mnou. Zanedlouho už jsem si plánovala, jak budu mít jednoho za druhým a pojedu podle abecedy - Biky, Ciky, Diky... :o)) Jak je ten život dítěte jednoduchý a zároveň jsem ani nevěděla, jak jednou budu této pravdě paradoxně blízko.
Když Miky po 3,5 letech odešla, nechala jsem si udělat terárium na míru, udělala sama komplet vybavení a plánovala Biky a Ciky - dva džungaráčky pohromadě (to se ještě nevědělo, že to není správně - džungaráci jsou samotáři!), ale do cesty mi o prázdninách přišel týraný džungaráček. Byl mi nabídnut a přestože jsem moc a moc chtěla ty dva křečíky, nakonec se mi malého zželelo a vzala jsem si jeho. Bylo neskutečné, jak se z kousavé, vše nenávidějící potvory stal můj nerozlučný parťák Čubrica (sapphire), který už nikdy nekousl, nikdy také nevzal do pusy mrkev (nějakou dobu mohl jíst jen jí) a byl neskutečně vděčný za spokojený život a lásku. Třetí osudový džungaráček přišel o mnoho let později, když už jsem byla na vysoké škole. To se tu poprvé objevili oranžoví křečíci mandarin a já zjistila, co to je hybridní křečík a tak trochu nakoukla do chovu křečíků. I když se mi oranžoví líbili, podpořila jsem radši chovatele a třetí džungaráček tentokráte ve zbarvení agouti pearl byl Džarbucha s výpisem předků. Byl to miláček, který si ochočil celou rodinu i přátele, správný prďácký křečulda. Zúčastnil se i první výstavy křečíků a dobře se umístil.
Později přišlo plno životních změn a po 10 letech chovu potkanů jsem zatoužila po změně. Pořídila jsem si vysněného vlastního psa. Nechala jsem dožít všechny potkany a nějakou dobu měla jen psa. Osud mne pak zavál do nové práce, kde jsem se postupně stala vedoucí zookoutku a tam už se tomu bránilo těžce. Ne že by nějakých 350 zvířat v práci bylo málo. Ale co je doma, to se počítá, že? Nejprve přibyly 4 myšky laboratorní, též od chovatelů, ale nakonec jsem usoudila, že to není to pravé zvíře pro mne. Pak jsem měla možnost si pořídit křečíky čínské. To je takové stádium mezi křečíkem a myší. V dětství jsem tento druh znala pouze z knížek, dlouho si ho přála, ale nedali se nikde sehnat. A tak jsem neváhala ani chvilku a splnila si svůj dětský sen. Rovnou jsem je pořídila s PP a tím započal chov křečíků čínských. Vždy čas od času si říkám, že už je dál nebudu chovat, ale jak se blíží úmrtí posledního ocáskatýho... tak to většinou nevydržím a zase nějakého pořídím. :o))
Brzy na to jsem objevila další nový druh - křečíci Campbellovi. Dlouho jsem se jim bránila... všude byli známí tím, že jsou to kousavý potvory a není o co stát, ale kamarádka mne přesvědčila, ať to zkusím, že uvidím, že to už dávno není pravda. No a tak jsem to zkusila a opravdu jsem se mýlila. Campbelláčci mne od prvního dne naprosto uhranuli. A já zjistila, že to je přesně to, co mi nyní plně vyhovuje ve všech bodech - kamarádští, udělají si s vámi vztah, nevyžadují tolik vašeho času a přesto jsou velmi přítulní, společenští, roztomilí, zábavní, vyvážená denní a noční aktivita, plno barviček, skladní a chovatelsky naprosto úžasný druh na vyřádění se. A tak začal v roce 2018 můj chov campbelláčků, ale především nadšení do méně známého druhu u nás, které nemá obdoby a věřím, že se mně bude držet ještě hodně dlouho. :-)
Proč právě křečíci a už ne potkani?
I když se lidi okolo potkanů divili, jak si někdo může pořídit "hloupého a nudného" křečíka, je to celé jen o podceňování křečíků a možná i neporozumění. Křečíci jsou naprosto fantastická, chytrá zvířátka, která se dají velmi dobře ochočit, s člověkem si vytvoří vztah, jestliže se přizpůsobíte jejich životu a řeči. Každý druh je jiný a potřebuje i jiný přístup a to nejen mezi potkanem a křečíkem, ale i mezi druhy křečků a křečíků mezi sebou. To je krása přírodní variability.
Křečíci oproti potkanům pro mne mají ty výhody, že se na člověka nefixují až tak moc. Nevyžadují tolik vašeho času. Křečíka si ochočíte, hrajete si s ním, máte s ním zábavu i starosti, ale když prostě nemáte čas, tak mu to nevadí. Žije si po svém a když ten čas máte, má z vás zase radost a je vám vděčný. Potkani nesou špatně, když na ně nemáte čas, a já již pravidelně několik hodin denně pro potkánky neměla.
Křečíci jsou mnohem vtipnější zvířata na pozorování, jejich nemotornost a zároveň houževnatost se nikdy neokouká a u sociálního druhu jako je křečík Campbellův i není nouze o různé společenské komunikace, nesváry a společné blbinky. Vydržím u nich velmi dlouho sedět a pozorovat a bavit se. No a když na to přijde, tak si některého vzít do klína a mazlit se ke vzájemné spokojenosti.
Další nespornou výhodou je to, že nejsou téměř cítit. Jako pouštní / stepní zvířata čůrají minimálně, moč nikterak nezapáchá a pakliže mají dostatečně velké ubikace a jsou pravidelně čištěni, vůbec o nich nevíte. Další super výhodou je i to, že jsou zkrátka menší a tak jich můžete mít na stejném prostoru mnohem víc! :o)) Protože křečíci, a zvláště Campbelláčci, to je naprostá extraliga mezi obdobnými druhy... jak jednou poznáte, už nechcete nikoho jiného... no a taky brzo potřebujete mít co nejvíc barviček a těch opravdu není málo. :o))
Co od vás čekat jako chovatele?
Mé chovatelské začátky jsou spjaté především s potkany, více o nich si můžete přečíst ZDE. Samozřejmě od té doby stále běžím na cestě plné poznání, omylů, chyb a učení se. Každým vrhem (ať už podařeným nebo nepodařeným) jsem se něčemu přiučila, každým rokem stráveným přírodovědeckým studiem (zaměřeno na hlodavce, genetiku, etologii, atd. na dvou VŠ) jsem se něco nového dozvěděla, otevřenou diskuzí s dalšími chovateli (i ze zahraničí) stále objevuji nové možnosti a díky své práci mám příležitost opravdu širokého a velmi blízkého poznání nemalého počtu druhů a tedy i různorodému přístupů k jejich chovu. Nelze však hledět pouze do minulosti a je třeba nezakrnět a objevovat stále nové a nepoznané a tak mne další početné okolnosti chovu ženou dále v samostudiu všech věcí s ním spjatých. Aktivnímu chovu (ne vlastnění zvířete) různých druhů drobných savců se věnuji od roku 2005. Pokud to šlo, vždy jsem chovala zvířata s průkazem původu, tedy se známými předky pod nějakým chovatelským klubem. Je však pravdou, že některé druhy nemají ani chovatelské kluby a ani chovatele, kteří by si zapisovali rodokmeny svých zvířat. Jedná se především o exotické druhy savců. I taková zvířata jsem chovala a vždy se snažila o stejně kvalitní chov jako u těch papírových. Podle mne totiž více než na různých nařízeních a klubech a snahu tvářit se elitářsky, vždy nejvíce záleží na osobnosti, zkušenostech a píli daného chovatele.
Nepatřím k těm, kteří vidí svět černobíle a už dlouho vím, že kus papíru není zároveň zárukou kvality a správného přístupu. Je však potřeba říci, že právě kluby primárně sdružují většinou ty nejkvalitnější chovatele a šance, že se spálíte u registrovaného chovatele, je mnohem menší než u inzerátu na bazoši. A proto pořizujte si, jde-li to, zvířata u registrovaných chovatelů pod nějakým klubem a podporujte lidi, kterým opravdu záleží na vlastních zvířatech, snaží se o co nejlepší vlastnosti u svých odchovů a záleží jim na kvalitním chovu jako takovém. Zkuste si chovatele nejprve prověřit. Věnujte výběru zvířete více času, protože se vám to vrátí jako bumerang. Nepořizujete si věc na víkend, nýbrž živého tvora, ke kterému si chcete vytvořit nějaký vztah, kamarádský, plný radosti a nejen slz a trápení. Protože když budete k výběru přistupovat zodpovědně vy, budete tím tlačit i na zodpovědnost chovatelů a na stále rostoucí spokojenost všech zvířat. To má smysl a stojí to za to!
Pokládám se za zkušeného, vzdělaného chovatele s otevřeným a objektivním pohledem na chov. Nemám problém zastavit špatné linie, ale také s nimi pracovat, považuji-li to za přínosné. Ráda své poznatky probírám s dalšími zkušenými chovateli, ať už z domova či zahraničí. Velmi mi záleží, kam moji svěřenci odchází, jak se budou mít v nových domovech a ráda o nich také mám i později informace. Nejen že mne to těší, ale i mi to pomáhá v důležitých rozhodnutí v mých chovatelských plánech a snaze zase ten chov posunout blíže k mým cílům.
Jaké jsou vaše chovatelské plány a cíle?
Mé chovatelské plány a cíle byly, jsou a budou vždy stejné napříč jakýmikoli druhy a to:
- snaha o co nejlepší zdravotní předpoklady mých odchovanců
- snaha o co nejmírnější a nejkamarádštější povahu mých odchovanců
- snaha o geneticky zajímavé vrhy, které budou přínosem pro chov daného druhu
- snaha o celkově vysoce kvalitní chov, kde neopomíjím zdraví, povahu, vzhled
Jak těchto plánů a cílů chcete dosáhnout?
Pro přehlednost to rozdělím do minikapitol.
Zdraví - všechny své křečíky testuji na cukrovku (diabetes), která je pro křečíky největším strašákem. Své křečíky testuji pravidelně a to vždy před krytím a poté minimálně jednou ročně. Kromě této ochrany jsem ještě přistoupila k jedinečnému přístupu v chovu dle vzoru chovu jiného druhu bojujícího též se zatížením na podobné multifaktoriální onemocnění. Cukrovka nejčastěji propukne u křečíků mezi 6. a 12. měsícem. Dříve či později se to stává velmi zřídka a většinou se pak jedná o jiný typ cukrovky. Proto dbám na to, aby vždy aspoň jeden z rodičů byl starší 1 roku. Pak mám jistotu, že aspoň jeden z rodičů nemá cukrovku a předá tak co nejzdravější vlohy. Vzhledem k tomu, že samice by měla mít všechny vrhy ideálně v období 4.-14. měsíce, tak tím starším partnerem bývá zpravidla samec. Své nové svěřence také pořizuji již dlouhodobě pouze z chovů, kde svá zvířata na cukrovku testují a sledují zdraví svých odchovů. Pakliže se jakýkoli zdravotní problém v chovu opakuje, snažím se vysledovat souvislosti, s problémem pracovat, je-li to v mých silách a vidím zde možnost problém odstranit. Nejde-li to, linii ukončím. Vyskytne-li se v mé linii nějaký zdravotní problém, informuji všechny chovatele, kteří mé odchovy z této linie mají. Všechny tyto informace mám také veřejně na svých stránkách k nalezení. Nepatřím k těm, kteří zásadní informace tají. Jde mi o blaho zvířat a ne své ego.
Povaha - povaha, zvláště u křečíka Campbellova, je velmi důležitá, jelikož existují různé linie, které jsou povahově mnohdy hodně odlišné. Proto nová zvířata pořizuji pouze od chovatelů, které znám a znám jejich chov nebo se mi za jejich chov zaručí tito chovatelé. I tak se může stát, že se nepoštěstí. Většinou se snažím taková zvířata krýt s mými nejlepšími liniemi. Když zde nevidím zlepšení, linii ukončuji. Jsem na toto přísná, jelikož mám za ta léta zkušenost, že silné teritoriální chování a kousání lze z linie jen velmi nesnadno odstranit. Důležité pro mne také je, jak se křečík snese s dalšími křečíky ve skupince. I toto se geneticky dědí, ale je to vloha, se kterou se lépe pracuje než s teritorialitou a díky výběru lepších zvířat, ale i větší znalosti o sociálnosti křečíků, se to výrazně lepší. Kromě dobré selekce zvířat je nezanedbatelné i ochočování mláďat od útlého věku. Je potřeba, aby se s lidským pachem a manipulací křečíci seznámili co nejdříve a nadále pro ně byla samozřejmostí, která jim přináší radost. Každé mládě má individuální povahu, která se začne projevovat od 3. týdne věku. Všechny křečíky povahově znám a novým majitelům popravdě řeknu, jak se který křečík chová a co se u něj dá očekávat za chování, aby si každý mohl vybrat dle toho, kdo se k němu bude hodit nejlépe. To samé platí u budoucího soužití vybraných parťáků. Pakliže vidím, že se daní křečíci nesnesou, majitelům situaci vysvětlím a snažím se s nimi najít alternativní řešení. Jde mi o spokojenost jak křečíků, tak i lidí neb je to velmi úzce provázáno.
Kvalitní chov a genetika - chov a genetika je mým životním koníčkem a jelikož jsem poměrně náročná osoba, tak si před sebe nekladu malé cíle. Když už něco dělám, chci, aby to mělo kvalitu a smysl. Proto v podstatě neopakuji krytí zvláště u těch druhů, kde je chovatelská základna příliš malá. Nemá smysl pouze dělat více stejných kopií, důležitá je rozmanitost. Léta jsem zvyklá spolupracovat s chovateli z ciziny, kde je otevřenost chovu na vyšší úrovni a díky tomu bych řekla, že i kvalita chovatelů jako takových. Samozřejmě je také mnohem víc na výběr, když se člověk poohlédne hned v několika zemích než v naší malé vísce. Díky tomu, že je má ChS v cizině již známá, otevírá mi to možnost spolupráce s velmi známými a dobrými chovateli, které se snažím nezklamat. To je totiž základ - mít odkud brát kvalitní zvířata. Ačkoli je import velmi náročná věc z hlediska času i financí, nadšení do věci holt převládá. Někdy upřímně řečeno bohužel. Ještě že mám chápajícího přítele. :o)) Co se týče různých metod chovu, tak u křečíků se bojím dělat přímo inbreeding (úzce příbuzenská plemenitba), ten tedy u mne neuvidíte. Nemám na něj aktuálně čas a místo. Používám tedy nejčastěji linebreeding (liniová plemenitba) a outcrossing (nepříbuzenská plemenitba). Více o těchto metodách najdete ZDE.
Má ChS X-rats nějaké zaměření?
Nejdříve bych chtěla zdůraznit, že mám křečíky hlavně pro své potěšení. Když mám ale možnost předat dál vynikající povahu a geny ve všech směrech, pokouším se o kvalitní vrh. Nemnožím tedy za každou cenu na úkor kvality. Proto nemám mláďátka tak často i přes větší počet jedinců (15 - 20 křečíků). Samice má u mne většinou 2 vrhy za život a samec většinou kryje též na 2-3 vrhy za život. O to víc se pak na každý vrh těším a na prccích je poté znát plnohodnotná péče.
Na campbelláčcích mne velmi baví jejich vzhledová rozmanitost, proto se snažím o hodně barevné vrhy, aby si noví majitelé mohli odnést každého křečíka jiného. Je u nich výhoda, že jednotlivé barevné linie si navzájem moc neovlivňují výsledný odstín zbarvení na rozdíl od jiných druhů. Věnuji se pouze dvěma liniím. Má hlavní linie je WAVY linie, kde se snažím udržet velmi vzácnou srst wavy satin ve všech standardních barvách, ale je pravdou, že cílím především na modrou linii. Druhou linií je GREY linie. Pokud se u mne někdy objeví jiné barvy, znaky nebo druhy srsti, tak se bude jednat pouze o pár ojedinělých vrhů.
WAVY linie
Mým hlavním zaměřením je udržení a rozšíření velmi vzácné wavy satin srsti (delší lesklá srst), jež je podobná short hair satin srsti (krátká lesklá srst). Na fotce vlevo wavy satin, vpravo short hair satin. Až během chovu jsem zjistila, že jsem se náhodou dostala k typu srsti, která se již měla za vymizenou. Zjistila jsem to na poslední chvíli, abych vůbec byla schopná tyto geny zachránit. Navíc po několikaletém pátrání mnoha chovatelů jsme zjistili, že jsem zřejmě jediná, kdo jí má. A tak začala záchranná mise, na které se mnou spolupracují i další zahraniční chovatelé. Jsou to krásní strapáčci a já doufám, že se podaří chov této rarity nejen u mne udržet. Tuto linii chovám ve všech černookých i červenookých základních barvách (ne grey linie) se snahou se držet především modré linie . Převažují celobarevní jedinci, ale snažím se i o strakaté "mottled" jedince.
GREY linie
Šedivé odstíny já tuze ráda, takže mutace grey barev je pro mne jako stvořená. Na fotce je vlevo barva grey odvozená ze základní barvy agouti napravo. Velkou výzvou pro mne bylo, že kromě základní šedé barvy ovlivňuje všechna zbarvení, u kterých se homozygotně recesivně objeví, a to opravdu velmi velkou změnou. Jelikož těch kombinací může být mnoho, plno barev ještě není plně prozkoumáno a kolikrát je velké dobrodrůžo rozpoznat, se vám tam vůbec narodilo. :o)) Tuto linii odchovávám jak v černookých, tak červenookých barvách, ale je pravda, že se trochu více zaměřuji na čokoládové (bb) odstíny. Chovám je hlavně v short hair srsti, ale sem tam i jako short hair satin. Preferuji celobarevné jedince, ale ráda sem tam zkusím i strakaté "mottled" jedince.
Pod kterým klubem chováte?
Křečky a křečíky jsem nejprve chovala pod, v té době jediným, českým klubem - Český křeččí klub. Bylo to v letech 2017 - 2023. V klubu jsem se vždy aktivně angažovala, ale s "novým" vedením byla jakákoli spolupráce čím dál těžší a klub nakonec vyšel cestou, s kterou nechci být vůbec spojována. Je mi to líto, byla jsem u zrodu klubu v roce 2009, ale důležité je i umět říci dost. Rozhodla jsem se zamířit do vyzkoušené staré dobré Anglie a od 15. 9. 2023 jsem se stala členem Midland&Southern Hamster Club, pod kterými nyní vydávám rodokmeny a chovám.
